Iva Šmídová: Hezký interiér lze udělat i za málo peněz

Iva Šmídová

• Kreativní myšlení si začala rozvíjet už během studia textilního výtvarnictví. Brzy poté začala navrhovat interiéry vlastních obchodů.
• Skutečná vášeň pro interiérový design pak u ní naplno propukla před více než 15 roky, kdy absolvovala v Londýně kurz Home Stagingu u tehdy slavné Ann Maurice, hvězdy anglického pořadu House Doctor. Jako návrhářka interiérů pracuje od roku 2009.
• Je zastáncem rčení, že každý interiér může být funkční a krásný bez ohledu na výši rozpočtu. I proto založila projekt Bydli lépe, ve kterém pomocí webinářů, kurzů a blogových článků pomáhá lidem realizovat domovy snů v každé cenové kategorii.
• Je také autorkou knihy „Útulný domov krok za krokem". Vydalo ji nakladatelství GRADA.

Iva Šmídová
bytová designérka

Navrhnout interiér tak, aby se v něm jeho obyvatelé cítili opravdu dobře, ale současně byl také plně funkční, to vyžaduje více než jen odborné znalosti. Bude to hodně také o důvěře mezi designérem a klientem, že?

To stoprocentně. Protože designér je pro klienta cizí člověk. A aby návrh dopadnul dobře, klient ho musí pustit do svého osobního prostoru, což není pro mnoho lidí vůbec jednoduché. Je to ale důležité, protože jen tak lze udělat návrh, který bude klientovi skutečně na míru. Na druhou stranu, designér musí cítit odpovědnost za to, že výsledek bude skvělý. Musí být proto s klientem trpělivý, citlivý k jeho potřebám. Uvědomit si, že pro klienta není jednoduché říkat nám hodně osobní věci.

Pokud někdo potřebuje proměnit celý byt, je lepší to udělat najednou, nebo raději postupně?

Ideální je udělat vše při jednom. Tím se dá i trochu ušetřit, protože některé položky, například dopravu materiálu, není třeba platit dvakrát. To ale předpokládá, že klient může po dobu rekonstrukce bydlet jinde. Bohužel, takovou možnost mnoho lidí nemá. Takže častěji se dělá proměna postupně, pokoj po pokoji. Ať tak či onak, vždy je důležité si před začátkem proměny ujasnit koncept celého bydlení.

Kdo častěji usiluje o proměnu interiéru - ženy nebo muži?

O proměnu interiéru, která se týká nového nábytku, doplňků a vůbec pocitu, který chtějí doma vytvořit, tak o tu častěji usilují ženy. Muže zase více zajímá zakomponování technických novinek do interiéru, například instalovat nové vypínače, které disponují chytrými funkcemi a podobně.

Setkáváte se s tím, že se na podobě nového interiéru muž se ženou nedohodnou?

Odlišný pohled ženy a muže na různé věci tu je, to víme všichni. A interiér v tomto směru není výjimkou. Tedy ano, partneři docela často mívají jiný názor na to, jak by měl konečný interiér vypadat, ale to je v pořádku. Než se partneři setkali ve společném bydlení, vyrůstali každý v jiném prostředí. A pochopitelně tak mají i jiné potřeby, záliby a přání.

Když to „skřípe" opravdu hodně, je určitě dobrý nápad oslovit profesionála, tedy interiérového designéra. Ten pomůže utřídit myšlenky, vyhodnotit nabízená řešení a nasměrovat další konání správným směrem. Profesionál totiž umí věci lépe vysvětlit a díky odborným znalostem i argumentovat, což potřebují slyšet zvláště muži.

Ženy totiž často cítí, jak by měl prostor vypadat, aby jim tam bylo dobře, ale obvykle svoji vizi neumí věcně odargumentovat. A to je důvod, proč se jim jejich pohled, byť často správný, mnohdy nepodaří prosadit. Říkám proto, že vkládám ženám do úst argumenty pro to, co ony už vědí, co cítí, ale neumí to pojmenovat.

Mluvila jste o tom, že klient designéra musí pustit do svého osobního prostoru, protože bez toho nelze navrhnout interiér skutečně na míru. Co vše tedy potřebujete při navrhování vědět?

Kromě základních věcí, jaké se každému členovi domácnosti líbí barvy či styl, třeba i to, zda partneři chodí spát zároveň nebo je jeden noční sova a druhý ranní skřivan. Pokud totiž usínají i vstávají v různou dobu, bude třeba to vzít v potaz při návrhu ložnice a místa, kde se mají převlékat. Jinak se mohou rušit, nejenom hlukem, ale i třeba světlem.

Důležité je také vědět, jestli chodí do práce mimo domov, a pokud ano, jak často potřebují sednout i doma k počítači. Samostatnou místnost na domácí pracovnu obvykle v bytě nenajdeme, a tak je třeba vyřešit pracovní kout například v obývacím pokoji. Hodně zásadní je pak kuchyně. Tady je potřeba vědět, jak moc bude využívaná, jak velká bude potřeba pracovní plocha, jestli se tam vaří z čerstvých surovin, nebo se ohřívají hotovky, či zda se třeba každý víkend peče 500 svatebních koláčků. Těch informací, které designér potřebuje vědět, je opravdu mnoho.

obr.: Velký prostor dává při navrhování větší možnosti, ale potřeba přizpůsobit se s rozvržením pokoje danému prostoru a jeho obyvatelům zůstává. Foto: Lukáš Hausenblas

Pokud půjde o rodinu s dětmi, zapojíte je do procesu také?

Ano, myslím, že děti by se zapojit měly. Pokud už mají nějaké zájmy, oblíbené barvy, což už třeba děti na druhém stupni obvykle mají, tak by měly mít možnost do proměny svého pokojíčku zasahovat. Ale jen tak, aby to nenarušilo vhodný koncept pro daný prostor. Poslední slovo by tedy asi mít neměly, alespoň dokud jsou malé.

A co ty starší? Co když budou chtít třeba pokoj v černé barvě?

Teď jste trefila docela zajímavou věc. Věnuji se totiž hodně psychologii interiéru a zrovna ta černá barva je poměrně typická věc, zvláště pro děti v pubertě. Černou barvou se v období dospívání vymezují vůči rodičům (i ostatním autoritám). Jednoduše chtějí rodiče co nejvíc naštvat, protože je díky tomu pro ně jednodušší se od nich s blížící se dospělostí odpoutat. A černá barva právě tento přerod reprezentuje.

Takže byste puberťákovi černou barvu povolila?

Nebála bych se toho. Jenom, pokud by plánoval černou barvou i vymalovat, domluvila bych se s ním, že za pár let, až ho černá barva přestane bavit, mu koupím kyblík barvy, aby si stěny přemaloval. Pokud je v pokoji málo přirozeného světla, tak bych se mu snažila vysvětlit, že černá barva na zdi světlo pohlcuje a doporučila bych namalovat stěny třeba světlejší šedou, a použít raději černý nábytek, případně doplňky.

Většina lidí by ráda měla velký prostorný byt či dům, realita je ale jiná. Kvůli vysokým cenám se byty navrhují naopak čím dál tím menší. Jsou nějaké triky, jak na menší prostor, aniž by působil „přecpaně"?

Triky na to samozřejmě existují, bez součinnosti vlastníků bytu ale fungovat nebudou. Je totiž jasné, že budou-li mít příliš mnoho věcí, tak prostor zkrátka zahltí a nebude se v něm dobře žít. V malých bytech je důležité řešení úložných prostor na míru, aby se „neskladoval" vzduch. Je nutné vědět, kolik běžných metrů potřebuji na oblečení, které věšíme na ramínka, kolik na police a šuplíky, a jak mají být vysoké. Nesmí se stát, že budu mít polici, která bude zaplněná jen do půlky, protože tím pádem nevyužijeme daný prostor na maximum.

Je potřeba si také říct, zda skříně musí mít hloubku 60 centimetrů, jestli by nestačilo méně. Na policovou skříň je dostatečná hloubka od 40 centimetrů, čímž můžeme ušetřit drahocenné centimetry podlahové plochy. Je také lepší mít skříň, která je mělčí, ale vysoká až do stropu. Uložíte do ní stejný počet věcí, jako kdyby skříň byla 60 centimetrů hluboká, ale jen 2 metry vysoká.

Navíc opticky vám dvoumetrová skříň o hloubce 60 centimetrů mnohem více zaplní prostor, než když ta stejná skříň bude až do stropu. Vestavěná skříň totiž simuluje zeď, nevidíte hluboký prostor mezi skříní a stropem a vaše mysl ji tak nevnímá jako velkou hmotu. Vhodné jsou i multifunkční kusy nábytku, které poskytnou dodatečný úložný prostor.

V obývací části to mohou být různé odkládací stolky, taburety nebo rozkládací pohovka, v jídelní části zase sedací lavice místo židlí. Kromě toho, že do ní uložíte dostatek věcí, zabere i o zhruba 25 centimetrů méně prostoru než klasické židle.

obr.: Elegantně a zároveň prakticky se dá zařídit i malý byt. Lednici, pračku a potravinovou skříň lze ukrýt do dřevěné stěny, kuchyň stačí minimalistická. A když do takové prostoru ještě vnesete výšku, bude opticky působit větší. Foto: Cristian N. Biederman

Se solitérním nábytkem tedy může být v malém prostoru problém?

V malých prostorách nám tento nábytek bohužel obvykle nedá to, co potřebujeme. Solitérní kus nemůžeme přirazit ke skříni nebo jinému solitéru, například k jinak vysoké a hluboké komodě. Solitérní nábytek zkrátka potřebuje „dýchat", a tak je nutné, aby kolem sebe měl alespoň minimální prostor. Je to stejné, jako byste na stěnu pověsili obraz a úplně k němu, bez mezery, pověsili další obrazy. Jak by to vypadalo? Dobře určitě ne.

Foto: Cristian N. Biederman

Jak naopak na velký obývák, pokud nechceme, aby působil prázdně?

Velký prostor můžeme pojmout různě, záležet bude na životním stylu a potřebách obyvatel. Pokud majitelé velkého obýváku rádi přijímají hosty, pořádají větší sešlosti, je dobré vytvořit v rámci prostoru více zón. Vedle zóny se sedačkou, či dvěma sedačkami, to může být relaxační zóna s pohodlnými křesly a stolkem, kde si mohou dva lidé sednout a popovídat si o něčem jiném než zbytek společnosti.

Vytvořit můžete i samostatnou zónu pro hraní her, třeba šachu. Některé zóny můžete vymezit například kobercem, či decentní dělicí příčkou. Jako v každém prostoru bude hodně záležet na pozici oken a dveří.

Foto: Cristian N. Biederman

Náročné může být také zařízení dětského pokoje. Ty bývají často dost malé. Věcí naopak dětí mají zpravidla hodně.

Bude to zase o efektivním řešení úložných prostor. Můžeme například zvolit vyšší postel a pod ní šuplíky o hloubce 80 cm. Velká hloubka vynahradí fakt, že třeba nebudou tak vysoké. A vejde se tam spousta věcí. Také můžeme instalovat skříňky nad postelí či nad psacím stolem. Z pohledu feng-shui sice není úplně vhodné mít těžší nábytek nad hlavou, ale pokud je to dobře připevněné, dětem to obvykle nevadí.

Foto: Cristian N. Biederman

A postel?

Myslím, že v pubertálním věku už děti potřebují větší než s šířkou matrace 90 centimetrů. Pokud se vejde, tak alespoň 120 cm, ideálně 140 cm. Vhodným řešením do malých dětských pokojů může být i Murphyho postel, tedy systém, kdy se postel vyklápí ze skříně a některé typy mohou ve složeném stavu sloužit i jako pohovka. Pokud pak mají přijít třeba kamarádi, postel se dá snadno „zaklapnout" a získat tak potřebný prostor i místo k sezení. Mimochodem, Murphyho postel může být dobrým řešením například také v pracovně, která se díky ní, v případě potřeby, snadno promění v pokoj pro hosty.

Vedle věcného řešení nábytku a vybavení vůbec je bezpochyby důležitý i styl interiéru. Jak zjišťujete, co by klientovi mohlo „sedět"?

To je součástí zmiňovaného procesu, kdy se designér s klientem vzájemně poznávají a kdy designér zjišťuje potřeby a přání klienta. Nevadí, když klient neumí na začátku pojmenovat, co se mu líbí, často si to uvědomí až v průběhu spolupráce s designérem. Hodně o nás v tomto směru napoví třeba šatník. Občas proto klienty poprosím, jestli mohu nakouknout do jejich skříně.

Jestliže má někdo rád jednoduché linie, kostýmky, jednobarevné oblečení, tak je nasnadě, že se bude cítit dobře ve vzdušném, přehledném, spíše minimalistickém interiéru. Naopak u ženy, která nosí ráda květované rozevláté šaty, je velká pravděpodobnost, že bude spíše inklinovat k nějakému romantičtějšímu stylu.

Foto: Iva Šmídová

Existují i nějaké testy, které by nám s určením stylu pomohly?

Samozřejmě. Testy stylu lze najít na internetu. Na mých webových stránkách je zase možné udělat si kvíz podle psychologie interiéru. Výsledkem kvízu je doporučení, jaké vzory, barvy, materiály i typy nábytku jsou vhodné pro jednotlivé typy povah, kterých je osm. Pro poměrně podrobný výčet doporučení stačí odpovědět na tři otázky. Skvělým pomocníkem je i Pinterest. Uložte si obrázky interiérů, které vás zaujmou, a analyzujte, proč se vám líbí. Pokud plánujete spolupracovat s designérem, dáte mu vodítko, kterým zhruba směrem se vydat při práci na návrhu vašeho domova.

Samostatnou kapitolou jsou barvy. Co je dnes, jak se říká, „in"?

Trendem je už několik let návrat k přírodě a s ním je spojené i použití barev. Často se dělá základ interiéru neutrální, s výraznější strukturou na nábytku i doplňcích. Do interiéru se vrací i hodně výrazné barevné akcenty, ovšem nepoužívají se příliš pro výmalbu, ale především na dekorace. Klidně můžete mít výrazné závěsy, polštářky, pléd na pohovku, můžete mít barevný koberec, případně solitérní křeslo v nějakém intenzivním odstínu. Tím si do interiéru dostanete požadovanou barvu, ale nebude jí tam příliš a lze ji kdykoliv obměnit.

A jaký je váš názor na bílou barvu?

Úplně bílé výmalbě bych se vyvarovala. Pokud totiž pokoj vymalujete nabílo, a nedodáte pak interiéru teplo a útulnost dostatečným množství textilií, bude takový prostor vždycky studený a neútulný. Trikem designérů je na zeď použít místo zářivé bílé barvu off white neboli lomenou bílou, tedy světlou barvu, která je lehce zbarvena do jiného tónu.

Opakovaně zmiňujete nutnost dekorování. Nedělají to lidé?

Bohužel ne. To, že interiéry často zůstanou v podobě „holobytu", je jeden z nejčastějších nešvarů. Lidé vloží do interiéru všechny základní potřeby, tedy kuchyni, koupelnu, skříně, sedačku, postele. Ale už nezbývá čas nebo peníze na dekorace. Zdi tak bývají často prázdné, chybí textilie, které tlumí hluk a dělají interiér velmi útulným. V takovém interiéru – bohužel – žijí lidé i desítky let.

Hodně lidí od proměny domova odrazuje nutná finanční investice. Myslí si, že s omezeným rozpočtem to není možné...

To je ale zásadní mýlka. Každá drahá věc má kamaráda, který je levnější a vypadá podobně. Třeba z IKEA či jiného běžného nábytkového řetězce. Takže dnes opravdu nemusí být žádný interiér nehezký. Nebo opačně, za každý rozpočet lze vytvořit interiér, který bude krásný a bude se v něm dobře bydlet.

Co byste tedy při plánování interiéru s omezeným rozpočtem doporučila?

Udělat si průzkum, který vás dokáže přesvědčit o opaku. K tomu stačí tabulka, do níž si zapíšete všechny položky, které potřebujete změnit, a doplnit si ke každé orientační cenu. Stačí se podívat na internet. Najdete tam, kolik stojí práce, kolik stojí různé zařizovací prvky. Můžete jít také na některý poptávkový server, tam zadat poptávku například na novou knihovnu a uvidíte, kolik vám přijde nabídek a za kolik. To vše si zapíšete do tabulky. Sečtete a zjistíte, zda do toho můžete jít či ne. A pokud ne, tak si říct, co z toho můžete vynechat, nebo udělat levněji. Jednoduchá matematika.

O tom, jak proměnit domov jste napsala i knihu „Útulný domov krok za krokem". Je zaměřená hodně prakticky, dáváte v ní poměrně detailní rady. Nemáte obavy, že vás tím pádem pak už lidé nemusí tolik potřebovat?

Přemýšlela jsem o tom hodně při samotném psaní knihy, která je opravdu hodně podrobná. Ale nyní obavy nemám. Naopak věřím, že lidé budou využívat profesionální služby designérů o to více, když si přečtou, jak moc je důležité, aby interiér fungoval jako celek a co vše obnáší funkční a útulný interiér vytvořit.

A najdou se určitě i tací, kteří si designéra dovolit nemohou, ale mohou si dovolit zakoupit knížku. A to je poselství, které chci šířit, že každý domov lze udělat praktický a útulný i za málo peněz. A čím více domácností v Česku bude mít krásný domov, tím lépe se nám všem v naší zemi bude žít. Děkuji za rozhovor.

Foto: Iva Šmídová